3. kapitola - Svědci vraždy
Tmavě rudá : Wicki/ Psáno z jejího pohledu + Péťa drobná pomoc /
Když jsem se probudila, na budíku bylo osm hodin. Šla jsem do kuchyně, snídaně na stole...
"Mám toho nejlepšího bratra na světě,"řekla jsem si nahlas.
"Cože?!" Ozvalo se z pokoje.
"Ale nic, vstávej dneska jdeme ven," zavolala jsem zpátky na Petru.
Nasnídaly jsme se, připravily se a vyšly do ulic.
"Nechceš jít někam na kávu?" zeptala jsem se jí.
"Dobrý nápad, ale stále mě ještě bolí ten kotník," odvětila Péťa.
Šly jsme do takové útulné kavárny kolosea. Venku ještě moc lidí nebylo. Vešly jsme dovnitř a posadily jsme se ke stolu.
"Dobrý den. Co si dáte?" přichomýtla se k nám servírka.
"Já si dám kapučíno," odpověděla jsem.
"A já si dám Kafe latte," odpověděla Péťa.
"Hned to bude," usmála se servírka a hned odešla.
Podívala jsem se za ní.
"Ještě si potřebuju odskočit,"řekla jsem Péti.
"Já taky." Byla její odpověď.
"Dobře, tak jdeme hned než to udělají," odpověděla Péťa. "Kde mají asi tak toalety?! Vidíš tady něco?"
"Ne." Odvětila jsem. "
"Scusi, ma dove sono toiletti?" zeptala jsem se té paní italsky.
"Qui," odpověděla servírka a ukázala na dveře v rohu .
Došly jsme na záchody, pak si umyly ruce a najednou uslyšely zvuky ze záchodku za námi. Nějaký muž tam něco řval na ženu. Tušila jsem, že je zle.
"Co se děje? Ty tomu rozumíš?" zeptala se Péťa.
"Nevím, ale nejspíš o nás neví. Počkej." Jak jsme se přibližovaly k záchodku padla střelba.
Nevěděly jsme vůbec, jak zareagovat tak jsme okamžitě utekly na vedlejší toaletu. Z toalet vyběhl velmi pohledný muž, na první pohled cizinec s pronikavě šedýma očima a tmavě hnědými vlasy. Obě jsme měly čas si všimnout, jak vypadá, ale byly jsme trochu v šoku. Na chvílí se zastavil, jak nás spatřil a pak se otočil a zmizel a my se rozeběhly za ním. Ale bohužel už vyběhl z kavárny. Péťa toho teď moc nenaběhala a já taky nejsem nejzdatnější. Muž zmizel. Servírka se divila, co se děje. Petra se vydala zpátky k záchodům a zapištěla. Rozeběhla jsem se za ní a taky jsem zaječela. Na zemi ležela mrtvá žena v kaluži krve a nebyl to pěkný pohled. Ten pohled se mi vryl navždy do paměti.
"Běž pro někoho!!" zaječela jsem na Péťu.
Neváhala ani vteřinu a za chvíli přišla se servírkou, která přivolala policii a řekla, že už jsou na cestě.
Po chvíli přijel Morini s neznámým policistou. V dalším autě za nimi patolog a další.
"Co se stalo ?" vyhrkl vylekaně Morini.
"Byly jsme na záchodě a...a....a nějaký muž tam zavraždil ženu," vykoktala jsem stěží.
"Panebože. Pojdete se mnou na stanici a sepíšeme výpověď,"řekl Morini.
Prošly jsme ven směrem k autu a celou cestu jsme nepromluvily a mlčely jsme. Minuty se vlekly. Pořád jsem měla před sebou slet událostí, které se staly. Když jsme dojeli na stanici, Morini nás odvedl do kanceláře. Bylo tu víc lidí a víc pracovních stolů. Zarazila jsem se a i Péťa se zarazila. Předvolali mě k výslechu a Morini mě chtěl odvést do výslechové místnosti. Jenže v tom se Péťa zarazila a chtěla jít se mnou.
"Petro, půjde jen Wicki," prohlásil Morini přísně.
"Ne!" zaječela a chtěla po Morinim rozzuřeně skočit.
"Doktore!" zaječel vylekaně Morini na Fabbriho.
Komisař se zdál být zamyšlený.
"Petro sedni si tady, půjdete prostě po jednom," naštval se Morini.
"Fajn," odsekla naštvaně a sedla si na židli naproti Fabbrimu.
Morini mě vyvedl z kanceláře a vedl mě do výslechové místnosti. Jenže něco se mi připletlo pod nohy a já skoro zakopla. Něco zakňučelo.Tak počkat! Zakňučelo?! Podívala jsem se pod nohy a na zemi pobíhal malý černý pes.
"Tobiáši, pojď sem!" volal ho k sobě nějaký postarší chlap.
Vzhlédla jsem a došlo mi to hned. Byl to Gori s tím jeho krysaříkem. Musela jsem se zasmát.
Morini mě odvedl do výslechové místnosti. Je to přesně takové jako v seriálech. Černá tmavá místnost, sklo skrz které není vidět. Váhala jsem zda je někdo na druhé straně.
"Tak pojď, to zvládneš," podpořil mě Morini, když viděl že jsem trochu nejistá.
Vešla jsem dovnitř a nervózně jsem se rozhlédla kolem.
"Prosím, posaďte se," prohlásil tmavovlasý muž.
"Dobrý den." Ztuhla jsem
"Dobrý den. Jsem komisař Rivera a rád bych s Vámi probral okolnosti na místě nehody." Souhlasně jsem kývla a sedla si na židli proti komisaři. Po dobu dalších několika minut jsem mu líčila celé dění na záchodkách v kavárně. Neskutečně mě znervózňovalo jeho neustálé chození po místnosti. Potřebovala jsem se soustředit a on si tam dupe. Najednou do místnosti vtrhl bez zaklepání další muž.
"Tak jsem tady doktore. V automatu kafe neměli. Musel jsem dva bloky do kavárny, fronta jako...Pardon. Dobrý den, nevšiml jsem si Vás."řekl povědomý muž, kterému mohlo být tak kolem čtyřicítky.
Musela jsem se zasmát.Výslech dál pokračoval i s asistencí druhého policisty, který ovšem nedělal pořádně nic. Jen koukal, přikyvoval otázkám druhého a zvláštně si mě prohlížel.
"Dobře, slečno. Můžete jít." Oba policisté se zvedli.
Ten mladší si najednou z kapsy vyndal nějaký klacík, strčil si ho do pusy a otevřel dveře.
"Co to sakra...," pomyslela jsem si, bohužel zřejmě nahlas.
Komisař se hned otočil, prohlédl si mě a pokračoval dál jako první do dveří ven z místnosti.
"To je tyčinka lékořice, tady náš pan komisař Rivera je tím znám odjakživa.," pousmál se na mě druhý policista a šel z místnosti.
Došli jsme až ke kanceláři Fabbriho a Moriniho.. Zbylí dva policisté šli směrem ke svým stolům. Na mladším tmavovlasém Riverovi bylo vidět jisté opovržení vůči Fabbrimu. Oba se na sebe tak divně zadívali. Rivera pokračoval dál ke svému stolu a pohladil si Rexe.V tu chvíli Fabbri zavolal na Rexe "Rexi, ke mně."
Jakoby nechtěl, aby na něho Rivera sahal. S Péťou jsme absolutně nic nechápaly.
Druhý starší policista jen zakroutil hlavou a Morini se nechápavě podíval na Fabbriho. Bylo jasné že na téhle stanici to láskou nehýří.