4. kapitola - Výslech
Tmavě modrá : Peta / Psáno z jejího pohledu + Wicki drobná pomoc :) /
Sledovala jsem, co se stalo. V kanceláři byli další dva muži. Bylo od pohledu jasné, že ten tmavovlasý se s komisařem Fabbrim nemají v lásce. Seděla jsem na židli a podívala jsem se na Wicki.
Ten mladý, tmavovlasý mi připadal odněkud hrozně povědomý. Ne jen ze seriálu, ale i tak celkově. Naprázdno jsem polkla.
Tmavovlasý komisař si něco vyndal z šuplíku. Byl to další dokument a šel směrem ke mně. Seděla jsem u stolu naproti komisaři Fabbrimu a tak nevypadal zrovna nadšeně, když se musel přiblížit.
"Dobrý den. Jmenuju se Davide Rivera. Pojďte se mnou prosím, probereme okolnosti na místě činu," promluvil na mě komisař.
A v ten moment mi to docvaklo. Byl to on, o tom nebylo pochyb. Šla jsem za ním a měla jsem menší obavy. Znovu jsem se na něj zadívala. Vedl mě směrem do výslechové místnosti. Otevřel mi dveře a já si sedla na židli. On se posadil na proti mně.
"Ehm, takže...Vy jste společně se slečnou Victorií před chvílí byla svědkem vraždy Giovanny Masiové. Můžete mi prosím popsat, kde se vražda přesně podle Vás stala?" položil mi první otázku komisař.
"Stala se v kavárně u kolosea na záchodech," odpověděla jsem nejistě.
Připadala jsem si divně. Nepřestával se na mě dívat a hrál si s tím kouskem dřeva v ruce. Znervózňovalo mě to a naštvaně jsem na něj zahlížela. Na chvíli jsem se zamyslela a vzpomněla jsem si na svého bratrance, kterého jsem naposledy viděla v šestnácti. Komisaře Riveru jsem na chvíli přestala vnímat.
Po chvíli jsem se vrátila z myšlenek do reality a viděla jsem, jak mi komisař mává rukou před hlavou .
"Halo, slečno, jste tady? slečno? Ten muž ... !? ptám se na něj..." Snažil se upoutat moji pozornost.
"To vím taky," odsekla jsem podrážděně. "Nějaké další otázky?"
Nevím, proč, ale podráždilo mě to jeho chování vůči mně. Takhle hádat jsem se dokázala s jedním člověkem na světě.
"Slečno, já se Vás ale ptám na toho muže. Mohla byste mi prosím popsat pachatele?" ptal se mě dotčeně.
"Byl to na první pohled cizinec. Měl tmavě hnědé vlasy a šedé pronikavé oči," odpověděla jsem.
Sledovala jsem komisařovu reakci a přemýšlela jestli jsem na nic nezapomněla. Na víc jsem si nevzpomněla.
"Dobře, vaše kamarádka zmínila kostkovanou modrou košili a béžové kalhoty...souhlasíte?" Ověřoval si.
"Souhlasím,"řekla jsem po pravdě.
Podívala jsem na komisaře Riveru a překvapeně jsem zamrkala. Musela jsem na sebe vylít kýbl vody, aby mě přestaly napadat takové blbosti. Když vypadalo, že nemá další otázky už jsem se chtěla zvednout. Komisař si začal mojí odpověď poznamenávat do notesu. Náhle vešel do místnosti komisař Fabbri a mně se trochu ulevilo...
"Dobrý den komisaři, Monterosso odešel s Gorim a já mám zde asistovat," prohlásil Fabbri a změřil si přisným pohledem Riveru.
Rivera kývnul, polkl a dopsal mé tvzení. Fabbri si vzal svou židli a odsedl kousek od stolu . "Pokračujte, komisaři," odpověděl mu opovržlivým tónem Fabbri.
"Takže ta žena byla mrtvá po tom, co ji ten muž střelil, slyšely jste jen jednu ránu? Slyšely nebo rozuměly jste něčemu co se dělo předtím? " zeptal se mě Rivera
Bylo divné mít ty dva vedle sebe. Komisař Fabbri vraždil pohledy komisaře Riveru a naopak. Co to s nimi bylo?!
"Ne, nerozuměly jsme ničemu, jen že...padl a výstřel a všude byla spoustu krve." Málem jsem se rozbrečela.
"Neduste už Petru," vyhrkl komisař Fabbri, když viděl že nejsem zrovna v pořádku.
"Dobře, takže to by bylo všechno....jen potřebuju vědět vaše jméno, bydliště, rok narození a můžete jít," dodal Rivera
Byla jsem ráda, že se mě komisař Fabbri zastál a byla jsem mu nesmírně vděčná. Věnovala jsem mu svůj úsměv a on mi ho zdráhavě oplatil.
"Jmenuju se Petra Vašutová, bydliště je Via Frangipane 38 a narodila jsem se v roce 1996," odpověděla jsem Riverovi.
"Dobře, píšu si...Petra Vašutová...Vašutová?" podíval se na mě Rivera zamyšleně. "Vašutová jako....jste z České republiky?!"
"Ano, jsem z Nového Jičína," odpověděla jsem."Proč?"
Zaraženě jsem se na něj dívala.
"Nový Jičín...to město...to mi něco říká... vy neznáte Marcelu Vašutovou?" pokládal mi zvláštní otázky.
"Znám ji. Vždyť je to moje máma," odpověděla jsem. "O co jde?!"
Nechápala jsem, proč ho to zajímá.
"To není možné ! Já jsem byl v česku za tetou...v Novém Jičíně...ta se jmenuje Marcela Vašutová. Sestřenice byla Petra tuším, ale dlouho jsem ji neviděl. Je to už tak 10 let....Že by jsi to byla ty? Je to možné?! " Vybalil to na mě.
Spadla mi čelist. Někdo naštvaně vstal od stolu a nezapomněl naštvaně bouchnout dveřmi. Nemusela jsem hádat, že to byl komisař Fabbri, ale teď jsem to neřešila.
"Jsem to já, komisaři," usmála jsem se.
Bylo mi blbé oslovit ho jménem.
"No tak to je překvapení. Nečekal jsem, že tu někoho uvidím, nebo že tu uvidím tebe," zasmál se Rivera a hned se choval přívětivěji
Usmála jsem se a seděla jsem stále na židli. Podívala jsem se na něj a musela se usmát.
"Můžu už jít, komisaři Rivero?" zeptala jsem se.
Pořád mi to bylo blbé říkat mu komisaři, i když v tu chvíli co mě poznal, že to jsem já - automaticky mi začal tykat.
"Ano. Můžeš jít. Dáš mi na sebe nějaký kontakt? Ty se nějak znáš s Fabbrim ? Nebo se můžu ozvat přes Moriniho?"odpověděl mi Rivera nadšeně.
"S komisařem Fabbrim se neznám až tak dobře, Davide,"řekla jsem mu poprvé jménem. "Zkontaktuj mě přes Moriniho." Zkusila jsem mu tykat snad mě nepošle někam.
"Dobře, dobře. Tak se měj a já se ozvu," prohlásil, když jsme došli ke kanceláři.
Komisař Fabbri byl otočený zády ke stolu a zaléval kytku a díval se z okna. Poznala jsem, že asi radši rovnou půjdu dolů za Wicki než ho takhle dráždit.
"Davide, počkej," zavolala jsem na něj a beze slov jsem ho objala.
Co bylo na tom, když byl má rodina?! V tu chvíli mi to prostě přišlo správné. Všichni se na nás v kanceláři podívali, co se jako děje a Fabbri, který zalíval kytku mu ta konvice vypadla s rukou a polil Wicki vodou.
"Och, promiň, promiň... já ..to jsem nechtěl," omlouval se Fabbri Wicki.
"To Vám teda pěkně děkuju. Ještě, že to je jen voda. Ty nohavice snad brzo uschnou." Morini kroutil hlavou a nechápal.
Rex pozoroval svého pánička, ale neměl se k tomu něco dělat. Davide se rozesmál a spokojeně si sedl za svůj stůl.
Všichni se divně podívali a začali se hledět svého.
"Jdeme?" zeptala se mě Wicki.
"Ještě ne," zadívala jsem se na komisaře Fabbriho.
Dnes už odcházím. Rexi, jdeme." zavelel komisař Fabbri na Rexe.
"Doktore, ještě jsem chtěl ty spisy a ..." odvětil Morini.
"Zítra to stačí, ne?" odbyl ho Fabbri .
"Ano, stačí..." odsekl mu Morini.
"Pojď, už taky jdeme,"řekla Wicki na mě.
"Ozvu se," dodal Rivera při odchodu směrem ke mně.
"Giandomenico, to byl dneska ale den, že ?" loučila se Wicki se svým bratrem polibkem na tvář.
Odešly jsme a po chodbě jsme šly těsně za komisařem Fabbrim. On dojel výtahem do přízemí a my zrovna došly po schodech k východu. Na ten jeho nepříjemný výraz sem se už déle dívat nechtěla. Tenhle chlápek asi často nemá svůj den. Musela jsem pořád přemýšlet.